Povídka o Julii Keshové, Třetí díl

Povídka o Julii Keshové, Třetí díl
Ahojky všichni moji mílí čtenáři,
Tentokrát jsem si pro váš připravila už třetí pokračování o Julii. Tak doufám, že se Vám bude líbit Jak jsem již psala, vždy do pokračování vložím poslední odstavec z posledního pokračování, aby jste si trochu připomněli, o čem ta povídka vlastně je.

Konec už popisování baletní místnosti. Teď už k Julii. Paní učitelka byla už na první působila velice mile a příjemně. Poté pronesla:"Milé děti, vítám Vás na Vaší první hodině baletu. Zde, v této třídě se budeme scházet každé úterý v 16:00 hodin odpoledne. Budeme se tu učit jak různé piruety, tak i normální cvičení. Piruety až časem, protože na to jste teď malincí" a pousmála se.

Její úsměv vyjadřoval pocit štěstí a náklonosti. Julie hned viděla, že si budou rozumnět. Paní učitelka poté pronesla:"Tak milí rodičové, já bych Vás teď chtěla poprosit, aby jste se tu posadili a já se zatím podívám, co jste mi sem nahlásili za šikulky". Maminka Juli si šla sednou i s Julianěním tatínek na velikánskouckou, dlouhou a hlavně růžovou sedačku. Jak se všichni rodiče posadili, paní učitelka si děti zavovala k sobě.

Pak začala mluvit: "Tak děcinka, vítám Vás ještě jednou na Vaší první hodině baletu a doufám, že se Vám tu bude líbit. Budeme se tu učit různé baletní prvky, ale ze začátku hlavně gymnastiku a pružnost." Poté paní učitelka popošla k rodičům a řekla:"Vás milí rodiče bych ještě poprosila o přízpěvek 200,-Kč na všechny baletní pomůcky pro Vaše děti. To jsou např. baletní boty, cvičební úbor a spoustu dalšího , usmála se, A také potom roku budete přizpívat tak 100,- Kč dohromady i za první jak i za to druhé pololetí na různé autobusy, které nás dopraví do divadel na vystoupení, potom také dresy na to vystoupení a další." Paní učitelka se pak je ještě zeptala:"Chcete se mne na něco zeptat? S radostí odpovím na všechny Vaše dotazy." Nikdo se nehlásil a tak paní učitelka odešla zpět k dětem se slovy"Tak doufám rodiče, že si to tu užijete a teď se společně podíváme na tance Vašich dětí."

Jak přišla k dětem, začala k nim mluvit:"Tak děcinka, první bych se chtěla podívat na Vaši rovnováhu. A to tak, že mi ukážete taneční prvek s názvem "holubička". Jistě jej každý zná. Kdo ne, názorně Vám jej ukáži." Paní učitelka popošla do prostřed sálu, stoupla si na špičkách a pravou nohu dala do vzduchu. Julia si pomyslela:" Kéž bych také takto uměla tančit. Snad se to někdy také tak naučím." Jak paní učitelka přišla zpět k dětem, poslala je, ať se jdou seřadit do jedné dlouhé řady, že budou chodit popořadě. Julia šla jako první.

Postavila se na špičkách, zvedla pravou nohu a vypadala při tom stejně jako paní učitelka. Maminka a tatínek Julie jen seděli na velké dlouhé růžové sedačce s otevřenou pusou dokořán a dívali se, co ta jejich dcerka vlastně umí. Vůbec netušili, že má takoví talent! "Je až neuvěřitelné, co ta naše Juli umí" pronesl tatínek. "To ano, to ano" odpověděla mu maminka zírajíc pořád na Julii. Jak po Julii chodili ostatní děti, ani jeden chlapeček nebo holčička nebyli zdaleka tak dobří jako Juliana.

Bylo vidět, že si toho všimla i paní učitelka. "Je zvláštní, že Julia, která nikdy před tím ve svém životě nechodila do baletu, udělá takovou holubičku a ostatní děti, které už sem chodí třeba půl roku padají!" Myslela si paní učitelka. Poté se děti různé rozcvičovali apod. a poté už jen paní učitelka řekla:"Tak děti, děkuji Vám, že jste přišli a uvidíme se opět za týden v tuto dobu Můžete se jít převléknout." Jak děti odcházeli do šaten, tak paní učitelka přišla za Julianimi rodiči a řekla jim:"Rodiče Keshovi, máte neuvěřitelně nadanou dceru!" Maminka jí na to odpověděla:"To ano, ovšem nechci být nějak namyšlená, ale i já jako Vy jsem v údivu. Nikdy předtím jsem ji neviděla tančit." "Opravdu? Tak jak jste usoudila, že má chodit do baletu?" divila se paní učitelka. "Vzdělila mi to její učitelka z mateřské školky. Že prý si o přestávce hrají na divadlo a Julia tam tančí jako baletka" řekla maminka. "Ohhh, to je roztomilé. A je také zvláštní, že nikdy před tím ve svém životě nebyla na hodinách baletu a už tančí jako já. Jako já, která jsem chodila už 12 let do baletu, než jsem se naučila takovéto prvky a ona už to již umí!" řekla paní učitelka. "To ano" zároveň pronesla maminka s tatínkem. Potom paní učitelka pokračovala: "No, každopádně jsem Vám chtěla vzdělit, že tu pro ni u nás není místo." "No moment, jak to myslíte? Vždyť říkáte, že je dobrá stejně tak jako Vy, jako žena chodící do baletu 12 let." divila se maminka. "No právě pro to. Myslím, že by měla chodit na jednu odbornou baletní školu pro začínající baletky jako je ona. Pro nadané baletky. A je to školam konkrétně s názvem: "Hi ballets". V překladu:"Ahoj balete". řekla paní učitelka.

"Opravdu, to myslíte, že je tak dobrá?" ptala se maminka. "Ano to myslím, paní Keshová. To myslím." řekla sebejistě paní učitelka. "Nu dobře, souhlasil tatínek, a mohl bych prosím vědět, v jaké čtvrti se ta škola nachází?" "Hahaha, pane Keshi, ta škola není u nás ve městě. Vůbec není u nás ve Státech Amerických. Je v Anglii." řekla paní učitelka.

Před rodinou Keshovím teď stojí velké rozhodnutí, jestli jet do Anglie a dát jejich dceři budoucnost slavné baletky, nebo nikam nejezdit, kvůli finančním prostředkům?! To se dozvíte milí čtenáři v pokračování povídky a já doufám, že se Vám povídka líbí.

Petra ☺.